Třetí díl popisuje strastiplnou cestu Aleše za tajemným kriplborgem Arnoštem a uvede do děje známého bojovníka proti agresivním maminkám – Irvinga.
„Mamí. Mamí. Mušíme pošpíchat…“
„Alešku, prosím tě, mlč na chvíli, o co ti jde?“
Aleš
„Ty děti, koukej, mušíme… mušíme pošpíchat.“
Na protějším chodníku v řadě stáli 4 malí školáci v šálách, čepicích a tlustých bundách. Všichni Aleše pozorovali a zubili se od ucha k uchu, přičemž u toho nejmenšího z nich šlo díky tomu vidět, že jeho přednímu zubu chybí soused.
„To je pan Šofín, podívejte. Měli by sme mu zahřát motor, když je toková zima, co říkáte,“ řekl ten nejmenší. Kamarádi mu na to odpověděli rozdováděným, škodolibým, ale zároveň nevinným dětským smíchem. Začali nabírat sníh a plácat z něj koule.
„Šakra. Mami, mušíme pošpíchat…“
Maminka zastavila, otočila se směrem k dětem a začala vážně kázat:
„Já jsem vám už jednou řekla, že tohohle máte nechat nebo půjdu za…“ umlčela ji palba bílých koulí mířená přesně do obličeje a následně opět dětský smích. Hned na to začali šikovně plácat další koule. Alešův pes mezitím se zvednutou nohou vytvářel žlutý kruh kolem kola Alešova vozíku.
„… mušíme pošpíchat…“
Maminka vyplivala sníh, setřela si ho z obličeje, popadla vozík s Alešem a začala ho tlačit a utíkat s ním. Pes, který byl ze značkování vyrušen trhnutím vodítka, které držel Aleš, zaznamenal, že se bude běhat. Významně štěkl a vystartoval stejným směrem jako jeho páníček a panička. Nad ním mezi tím proletěla další salva sněhových koulí, z nichž jedna zasáhla Aleše do šíje. Běh ovšem pokračoval, kola prorážela vrstvu sněhu a pes zavětřil výzvu. Zaštěkal na svého kulatého rivala vedle sebe, v očích mu zajiskřilo zvířecí nadšení a vyrazil ještě rychleji.
„Dýboune, nech toho… Mami, štůj…!“
Staforda ale již nebylo možné zastavit, ve svém loveckém nadšení a přes vidinu vítězství nad tou kulatou věcí na nic nehleděl. Dokonce ani na to, že mu v jeho snažení značně odporuje vodítko kolem jeho krku. Jazyk a přední packy měl povislé ve vzduchu, zadními packami ve sněhu stále popobíhal, ve vykulených očích mu stále zářilo lovecké zapálení a jeho vzdychání přes obojek kolem krku připomínalo zvuk stříkání prázdným sprejem od šlehačky.
„Dýboune, nech toho!“ okřikla psa matka, načež pustila Alešův vozík a vykročila směrem ke psovi.
„Ne, ne, ne, mami, to nešmíš…“
Pozdě. Aleš už jen bezmocně sledoval vrtící se ocas svého psa, který stále táhnul dopředu, a kola svého vozíku, která pomaličku ale jistě přijížděla k vrcholu kopečka.
„Šakra…“
Aleš příliš pozdě pustil vodítko a tudíž následoval parádní sjezd. Jízda sice neměla příliš dlouhého trvání, kopeček ovšem směřoval na skvostně hladkou ledovou plochu.
„Alešku…! Dýboune…!“
S postupně utichajícím štěkáním mizel v dálce vehementně vrtíc ocasem i rozdivočelý pes. Mezitím vozík s vyplašeným Alešem v sedle předváděl zběsilá čísla na nelítostném ledě.
„Mamííí…“
„Koukej na toho hnusnýho scvrklýho dědka, až bude vystupovat, podkopni mu nohy“ řekla obtloustlá třicetiletá žena s kočárkem ke své vychrtlé kamarádce – taktéž s kočárkem. Ta jí odpověděla pisklavým vlezlým smíchem.
„Měli byste mít trochu vychování a úcty ke starším, dámy. Ještě nejsem zas tak starý, abych vás z této vzdálenosti neslyšel,“ ozval se stařík sedící na sedadle autobusu hned za nimi.
„Tak hele, ty dědku, mně je celkem ukradený, jestli nás slyšíš nebo ne,“ odpověděla ta obtloustlá. Její řeč zakončila vychrtlice svým čarodějnickým smíchem.
Obtloustlá maminka vytáhla své snad ještě tučnější dítě z kočárku. Ošklivé děťátko spustilo pronikavý monotónní pláč, který způsobil, že se za maminkami začali s tichými nadávkami otáčet podráždění lidé.
„Prokristapána, tak si to děcko alespoň utište,“ ozval se stařík.
„Hele, ty dědku plesnivá, říkam ti znova, zavři klapačku a starej se o sebe,“ odpověděla rázně. Opět se ozval protivný smích druhé maminky.
Stařík vstal ze sedadla a otočil se směrem k maminkám.
„Tak poslyšte, dámo,“ snažil se přehlušit brek dítěte a zamířil na maminku holí, „ke mně se budete vyjadřo…“ nedořekl, protože k němu přikročila vychrtlá maminka, která ho prudce a zákeřně kopla do nohy. Stařík se svalil na kolena a svou hůl upustil. Útočící maminka se začala opět smát, tentokrát ještě pronikavěji a protivněji než předtím. Se svým hlasitým sádelním smíchem se přidala i maminka druhá a k nim i jejich batolata. Jejich smích náhle přerušila nečekaná reakce staříka. Ten popadl svou hůl a ještě z pokleku mrštně uštědřil vychrtlé mamince několik ran do hlavy. Když začala údery krýt rukama, zaútočil na holeňě jejích tenkých nohou, načež vyjekla a spadla na kolena. Její obézní kamarádka mezi tím zahodila své dítě jako bochník chleba zpět do kočárku a vrhla se celým svým tělem na staříka. Stařík ještě stále v poloze pokleku obratně uhnul a hora sádla se se skučením svalila celou vahou na sedadla.
Autobus zastavil a dveře se se zasyčením otevřely. Stařík nemeškal a shodil oba kočárky ze schodů. Děti plakaly, maminky křičely a vrhly se za svými kočárky ven. Dveře se zavřely a stařík se potěšeně a suše zasmál. Autobus se rozjel a celým jeho prostorem se začal rozléhat jásot, pískání a potlesk. Ke staříkovi přiběhl starší muž.
„Jste hrdina, tyhle běhny nás tu všechny obtěžovaly už dlouho!“Poplácal ho po rameni. „Jak se jmenujete?“
Stařík se pousmál.
„Irving. Irving Zisman.“
„No nefňukej Aleši furt, můžeš si za to sám,“ řekla rozčíleně Alešova matka, když projížděli městem. Zastavili před panelovým domem.
„Musim jít za kamarádkou, za patnáct minut jsem zpátky, počkejte s Dýbounem tady. Dýboune, hlídej Aleška, ať hezky sedí a nikam neuteče,“ zasmála se a odešla. Pes odpověděl zaštěkáním.
Ručičky hodinek ukazovaly 11:54, policejní stanice byla asi pět minut odtud. Čas vyrazit za Arnoštem.




