Sága sira Alandrase, díl III.

Třetí díl popisuje strastiplnou cestu Aleše za tajemným kriplborgem Arnoštem a uvede do děje známého bojovníka proti agresivním maminkám – Irvinga.
„Mamí. Mamí. Mušíme pošpíchat…“
„Alešku, prosím tě, mlč na chvíli, o co ti jde?“
Aleš

vypadal opravdu nervózně.
„Ty děti, koukej, mušíme… mušíme pošpíchat.“
Na protějším chodníku v řadě stáli 4 malí školáci v šálách, čepicích a tlustých bundách. Všichni Aleše pozorovali a zubili se od ucha k uchu, přičemž u toho nejmenšího z nich šlo díky tomu vidět, že jeho přednímu zubu chybí soused.
„To je pan Šofín, podívejte. Měli by sme mu zahřát motor, když je toková zima, co říkáte,“ řekl ten nejmenší. Kamarádi mu na to odpověděli rozdováděným, škodolibým, ale zároveň nevinným dětským smíchem. Začali nabírat sníh a plácat z něj koule.
„Šakra. Mami, mušíme pošpíchat…“
Maminka zastavila, otočila se směrem k dětem a začala vážně kázat:
„Já jsem vám už jednou řekla, že tohohle máte nechat nebo půjdu za…“ umlčela ji palba bílých koulí mířená přesně do obličeje a následně opět dětský smích. Hned na to začali šikovně plácat další koule. Alešův pes mezitím se zvednutou nohou vytvářel žlutý kruh kolem kola Alešova vozíku.
„… mušíme pošpíchat…“
Maminka vyplivala sníh, setřela si ho z obličeje, popadla vozík s Alešem a začala ho tlačit a utíkat s ním. Pes, který byl ze značkování vyrušen trhnutím vodítka, které držel Aleš, zaznamenal, že se bude běhat. Významně štěkl a vystartoval stejným směrem jako jeho páníček a panička. Nad ním mezi tím proletěla další salva sněhových koulí, z nichž jedna zasáhla Aleše do šíje. Běh ovšem pokračoval, kola prorážela vrstvu sněhu a pes zavětřil výzvu. Zaštěkal na svého kulatého rivala vedle sebe, v očích mu zajiskřilo zvířecí nadšení a vyrazil ještě rychleji.
„Dýboune, nech toho… Mami, štůj…!“
Staforda ale již nebylo možné zastavit, ve svém loveckém nadšení a přes vidinu vítězství nad tou kulatou věcí na nic nehleděl. Dokonce ani na to, že mu v jeho snažení značně odporuje vodítko kolem jeho krku. Jazyk a přední packy měl povislé ve vzduchu, zadními packami ve sněhu stále popobíhal, ve vykulených očích mu stále zářilo lovecké zapálení a jeho vzdychání přes obojek kolem krku připomínalo zvuk stříkání prázdným sprejem od šlehačky.
„Dýboune, nech toho!“ okřikla psa matka, načež pustila Alešův vozík a vykročila směrem ke psovi.
„Ne, ne, ne, mami, to nešmíš…“
Pozdě. Aleš už jen bezmocně sledoval vrtící se ocas svého psa, který stále táhnul dopředu, a kola svého vozíku, která pomaličku ale jistě přijížděla k vrcholu kopečka.
„Šakra…“
Aleš příliš pozdě pustil vodítko a tudíž následoval parádní sjezd. Jízda sice neměla příliš dlouhého trvání, kopeček ovšem směřoval na skvostně hladkou ledovou plochu.
„Alešku…! Dýboune…!“
S postupně utichajícím štěkáním mizel v dálce vehementně vrtíc ocasem i rozdivočelý pes. Mezitím vozík s vyplašeným Alešem v sedle předváděl zběsilá čísla na nelítostném ledě.
„Mamííí…“

„Koukej na toho hnusnýho scvrklýho dědka, až bude vystupovat, podkopni mu nohy“ řekla obtloustlá třicetiletá žena s kočárkem ke své vychrtlé kamarádce – taktéž s kočárkem. Ta jí odpověděla pisklavým vlezlým smíchem.
„Měli byste mít trochu vychování a úcty ke starším, dámy. Ještě nejsem zas tak starý, abych vás z této vzdálenosti neslyšel,“ ozval se stařík sedící na sedadle autobusu hned za nimi.
„Tak hele, ty dědku, mně je celkem ukradený, jestli nás slyšíš nebo ne,“ odpověděla ta obtloustlá. Její řeč zakončila vychrtlice svým čarodějnickým smíchem.
Obtloustlá maminka vytáhla své snad ještě tučnější dítě z kočárku. Ošklivé děťátko spustilo pronikavý monotónní pláč, který způsobil, že se za maminkami začali s tichými nadávkami otáčet podráždění lidé.
„Prokristapána, tak si to děcko alespoň utište,“ ozval se stařík.
„Hele, ty dědku plesnivá, říkam ti znova, zavři klapačku a starej se o sebe,“ odpověděla rázně. Opět se ozval protivný smích druhé maminky.
Stařík vstal ze sedadla a otočil se směrem k maminkám.
„Tak poslyšte, dámo,“ snažil se přehlušit brek dítěte a zamířil na maminku holí, „ke mně se budete vyjadřo…“ nedořekl, protože k němu přikročila vychrtlá maminka, která ho prudce a zákeřně kopla do nohy. Stařík se svalil na kolena a svou hůl upustil. Útočící maminka se začala opět smát, tentokrát ještě pronikavěji a protivněji než předtím. Se svým hlasitým sádelním smíchem se přidala i maminka druhá a k nim i jejich batolata. Jejich smích náhle přerušila nečekaná reakce staříka. Ten popadl svou hůl a ještě z pokleku mrštně uštědřil vychrtlé mamince několik ran do hlavy. Když začala údery krýt rukama, zaútočil na holeňě jejích tenkých nohou, načež vyjekla a spadla na kolena. Její obézní kamarádka mezi tím zahodila své dítě jako bochník chleba zpět do kočárku a vrhla se celým svým tělem na staříka. Stařík ještě stále v poloze pokleku obratně uhnul a hora sádla se se skučením svalila celou vahou na sedadla.
Autobus zastavil a dveře se se zasyčením otevřely. Stařík nemeškal a shodil oba kočárky ze schodů. Děti plakaly, maminky křičely a vrhly se za svými kočárky ven. Dveře se zavřely a stařík se potěšeně a suše zasmál. Autobus se rozjel a celým jeho prostorem se začal rozléhat jásot, pískání a potlesk. Ke staříkovi přiběhl starší muž.
„Jste hrdina, tyhle běhny nás tu všechny obtěžovaly už dlouho!“Poplácal ho po rameni. „Jak se jmenujete?“
Stařík se pousmál.
„Irving. Irving Zisman.“

„No nefňukej Aleši furt, můžeš si za to sám,“ řekla rozčíleně Alešova matka, když projížděli městem. Zastavili před panelovým domem.
„Musim jít za kamarádkou, za patnáct minut jsem zpátky, počkejte s Dýbounem tady. Dýboune, hlídej Aleška, ať hezky sedí a nikam neuteče,“ zasmála se a odešla. Pes odpověděl zaštěkáním.
Ručičky hodinek ukazovaly 11:54, policejní stanice byla asi pět minut odtud. Čas vyrazit za Arnoštem.

Sága sira Alandrase, díl II.

Seděl na svém elektrickém oři v naprosto neznámé místnosti uprostřed čiré tmy. Netušil, jak se sem dostal, ale byl tu.
„Do plšic“ pronesl ve chvíli, kdy někde v dálce zaslechl skřípění a šoupání něčeho kovového a mohutného. Zvuky se přibližovaly, až nakonec utichly. V tu chvíli se kolem Aleše ze stropu začala rozšiřovat ostrá bílá záře.
„Á, zatracený kriplborgu, proč máš kšiltovku, zkazil jsi to, mělo tě to oslnit, sundej si ji!“ řekla kovovým chraplavým hlasem v překvapeném výrazu nelidsky vyhlížející postava sedící na rezavé konstrukci postavené na ohromných kolech.
„Čiltovku? Nešundam“ odmítl Aleš.
„Sundej si ji!“
„Nešundam“.
„Povídám, hned ji sundej, zatracený hlupáku!“.
„Nešundam
„No, teď už na tom nezáleží, vůbec jsi mě neměl vidět, jsi hloupý kriplborg.“
„Proš tu šem? Já chči dom…“
„Mlč! Nefňukej a poslouchej. Byl jsi zvolen jako náš Vyvolený. Jsme tajné Společenství kriplborgů a naším cílem je ovládnout svět. Bylo by se nám to dařilo, nyní se ovšem vyskytuje jeden problém. Existuje totiž také jistá organizace, říkají si SBCZI. Ta svým počínáním náš plán odhaluje a ohrožuje. Nedávno ses s nimi setkal na internetu. “
„Čo šou žač?“
„Na první pohled normální lidé. Mají různá povolání, záliby, bydliště, všichni jsou ale zlí. Ty je musíš zastavit.“
„Jak?“
„Setkej se s jedním z nás v pravé poledne u Liberecké policejní stanice, Arnošt ti řekne, co dál. Nezklam nás, osud kriplborgů leží v tvých rukách…“

„Vstávej, musíme jet na úřad!“
Aleš otevřel oči. Ležel v posteli a bylo kolem desáté dopoledne. Nahmatal prostor mezi nohami a cítil, že prostěradlo je nasáklé jakousi teplou tekutinou.
„Šakra.“
„Alešku, už zase?“
„Ale mamí, to neni šádnej důkaš!“

Kostnatý muž středního věku s řídkými našedlými vlasy sledoval přes brýle posazené až na špičce nosu obrazovku počítače. Občas něco naklepal na klávesnici a mezi tím za ním netrpělivě přešlapoval inspektor Maláska.
„Tak jak to vidíte, pane Srbo, už vám to trvá velmi dlouho,“ zeptal se.
„To říkam, že tyhle počítačový experti sou úplně na houby,“ řekl Emil.
Muž u počítače něco doťukal na klávesnici, sundal si brýle a otočil se:
„Závadná stránka se nachází na Facebooku, IP adresu tedy nezjistíme. Prověřil jsem ale totožnost údajného autora stránky a mám adresu jeho bydliště,“ řekl.
„Zdeněček a na policii? Co proboha mohl udělat? Vždyť je ohleduplnej a milej kluk. Například jsem si všimla, že vždy když ráno jezdí kolem školy, tak schválně zpomalí, aby náhodou někoho nezajel, má moc rád děti, mně doma pomáhá…“ uslyšel Zdeněk z kuchyně svou babičku, když přišel domů.
„To určitě bude nějaký omyl anebo nějaká prkotina…“uklidňovala babičku jeho matka.
Zdeněk proklouzl do svého pokoje.
„Ahoj Zippínku, už se mi stýskalo!“ pozdravil svého křečka, který se lekl a zalezl do svého domečku.
O pár minut později zjistil, že jeho suprová stránka na Facebooku je zablokovaná.
„Ale, ale! Podívej se na to, Zippínku! Oškliví lidé nám zrušili naši krásnou stránku a ještě máme jít za pánama policajtama. To už se začínáme zlobit, že jo, Zippí!“ řekl nahněvaně a křeček se zahrabal do pilin. Zdeněk si nasadil sluneční brýle a udělal pár otoček na židli. Musel jít na policii.

Emil zaklepal a vešel do inspektorovo kanceláře: „Pane Maláska, omlouvám se, že rušim, ale je tady ten Slezák.“
„Výborně, pozvěte ho dál.“
„Tak pojďte“.
Zdeněk vešel, hlasitě cucal bonbón a sundal si sluneční brýle.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobré odpoledne, pane Slezák, posaďte se, prosím,“ vyzval ho inspektor. „Jistě se ptáte, proč jste tu. Máme podezření, že jste se podílel na založení této Facebookové stránky,“ ukázal mu fotografie, „co mi na to řeknete?“
Zdeněk přiblížil hlavu a zacinkal bonbónem o zuby.
„Né,“ zavrtěl hlavou a suše se zasmál, „vůbec nemám tušení, co to je. Nikdy jsem tu stránku neviděl. Chcete bonbón?“ usmál se na inspektora.
„Nechci, děkuji. Určitě mluvíte pravdu? Pokud ne, musím vám říct, že vaše jednání bude mít ještě horší následky.“
„Ano, samozřejmě, že mluvím. Někdo to na mě musel hodit, nebo nevím.“
„Dobrá, podepište tedy prosím toto,“ ukázal na papír, do kterého Emil po dobu výslechu něco zapisoval.
Zdeněk papír podepsal a vydal se směrem ke dvěřím.
„Nashledanou, pane Slezák, děkujeme za váš čas“.
„Já to říkal, todle je v prdeli, nic na něj nemáme,“ zlobil se Emil, když Zdeněk zabouchl dveře.
„Hmmm… zmlkněte a raději dojděte pro hamburgery,“ nakázal inspektor.

Sága sira Alandrase, díl I.

Opět stáhnul nějakou fotku z 9gagu a hned dal to na AMK. Tak to dělá vždycky. Je to legrace. Stahuje fotografie z cizích stránek, hodí to na svoje „Au moje koule“, sleduje lajky, fanoušků přibývá a prachy se sypou. Ještě zabanoval pár blbečků, kteří mu tam psali nějaké věci, které se mu moc nelíbily.

Dopil pátého lahváče, hlasitě si říhnul, poškrábal se na stehně a zamyslel se. Chtělo by to i nějakou trochu jinou zábavu.
„Zippínku,“ řekl ke svému křečkovi, který mu vehementně čmuchal dlaň „drahoušku, co kdybychom se trošku pobavili a ukázali, jak máme rádi dětičky. My máme moc rádi dětičky, že jo, Zippíčku?“
Křeček Zippy se otočil, vystrčil na něj své dva zoubky a zvídavě si ho měřil.
„Zdeňku, slepičí polívka je na stole, tvoje oblíbená, pojď si dát“! ozvala se matka z kuchyně.
Strážník Emil Potácivý zrovna tradičně večeřel již svůj třetí studený hamburger z blízkého McDonaldu. Za hlasitého chramstání a mlaskání s kolegou sledoval Ordinaci v růžové zahradě. Při sledování je ale vyrušil zvonící telefon.
„Zvedni to vole, zrovna večeřim“. Řekl přidušeným hlasem Emil. Druhý strážník tedy neochotně vstal a zvedl zvonící telefon.
„Dobrý večer, tady Josef Malý, Policie ČR“.
„D-Dobrý den, tady Jan Obdržálek. Já jsem zrovna na facebooku našel takovou stránku, jménuje se „Na věku nezáleží“ a je to tam samej pedofil. Normálně tam propagujou pedofílii a posílaj si tam fotky dětí! Musíte s tim něco udělat, protože to je fakt otřes…“
„Nebojte, uklidněte se, pane Obdržálek, říkal jste facebook a „Na věku nezáleží“, ano? Mohl byste nám poslat e-mailem přímý odkaz?“
Prsty hladil svého křečka a sledoval svoji stránku, co to tomu Zippíčkovi ti lidé všechno píšou.
„Zippínku, podívej se, jak jsou ty lidi zlí.“
„Haters gonna hate… 🙂 [Z]“ napsal na zeď.
„Ale neboj, Zippí, aspoň bude víc lidí vědět o našem Au moje koule, bude mít víc penízků a koupíme ti za to novou klícku, co ty na to?“
Emil spolkl poslední sousto hamburgeru. „Tak co to zase je, Pepo?“
„Hm, nevím přesně, ale vypadá to jako případ pro inspektora Malásku…“
„Hmmm…“ Emil si líznul mastné prsty „Tak jo, zavolam mu, ale nejdřív se půjdu vysrat.“ Za určité námahy odlehčil koženému křeslu od své těžké váhy a nemotorně odkráčel směrem k WC.
„Mami, proš je tady pošád ten práh, víš že když pšes něj jezdim, tak to drkotá“ zvolal za sebe poté, co přejel přes práh směrem k notebooku.
„Aleši, proč ti pořád tak vadí, prostě si ho nevšímej a jdi spát, dobrou noc“.
„Dobrou noč“
Dojel ke stolečku k notebooku a zapnul si Facebook. Podivil se, že na jeho nové profilovce s řetězem kolem krku ještě není žádný like. Pak si ale všiml, že někdo sdílí jakousi stránku. „Nesnášíme vozíčkáře“.
„Šo to šakra je…“
Napsal na stránku nesouhlasný komentář zakončený smajlíkem.
Pocítil hřejivé teplo od no… od trupu až k hlavě.
Je hrdina. Bojovník proti zlu. Teď jim to nandal.
V hlavě mu začala hrát dobrodružná píseň jako z amerického filmu. Chtěl se postavit a vrhnout siluetu na zeď osvětlenou září notebooku. Pak ale zjistil že…
Bum.
„Šakra“.

Jak to bylo s Aleškem Sofínem

Pán temnot, nebo Temný idiot?Tento článek je bezprostřední reakcí na televizní noviny ze dne 14. září 2012. Upřímně doufám, že si ho tentokrát přečte i někdo jiný než trollové, protože nemám moc rád, když se na nás hází nesmysly. Inu, k věci.

Všechno začalo jednoho krásného dne, kdy nejmenovaný (wink, wink) invalida (wink, wink) objevil sociální síť Facebook. A našel tam jednu skvělou skupinu jménem Nesnáším vozíčkáře (viz starší článek Vozíčkáři alias kriplborgové). Pochopitelně se cítil uražen, neboť to je koneckonců smysl takových skupin, někoho urazit a pohoršit. A tak se pochopitelně bránil. Udělal však zásadní chybu, když se pouštěl do bitev vyzbrojen airsoftovou pistolkou, avšak nikoliv rozumem. Považte, jediná kniha kterou kdy prý přečetl je Krysař. Jak se říká, neměl šanci, a většinou byl na hlavu poražen.

Jednoho (ne zas tak krásného) dne nám však společné hřiště zmizelo. Zmizelo Nesnáším vozíčkáře, a s ním měl zmizet i Aleš Sofín z našeho dohledu. Nestalo se však tak, a začal pravidelně napadat všechny ostatní trololo stránky, včetně mateřské lodi – Sdružení bezcitných, cynických a zlých individuí. Začal se zdokonalovat v odboji proti nám. Ne snad, že by nabíral na inteligenci, ale naučil se neustupovat ze svých pozic i když jeho linie už dávno byla ta tam. Muži nevydrželi jeho blbost a ženy hulvátství a většinou jsme ustoupili. Mám-li parafrázovat jistý (prý oblíbený) vtip: Aleš se opře o zeď a ona spadne, protože moudřejší ustoupí. Nicméně pak to začalo. Dodnes nevím, kdo s tím začal, ale někoho prostě napadlo (jak se administrátoři teen stránek rádi představují) představit se jako Aleš. „To jsem já, váš admin Aleš Sofín“ + fotka. Vtipný jako holocaust.

A pak s tím začaly další a další stránky. Dříve nebo později tam převzali vládu Aleš Sofín a Zdeněk „Zippy“ Slezák vedoucí stránku Au moje koule! (podpisy [Z], áno!), a my se bavili. Hloupí teens nám to začali věřit, a pak už ani nemusel ohlašovat teorii že za tím vším stojí zlý vozíčkář admin. Vždycky a bez vyjímky se našel nějaký teen se suchým konstatováním „prý to vede nějaký vozíčkář z Liberce“, stejný efekt však mělo stejně nenápadné prohlášení nějakého z trollů. Pořád ještě sranda.

A pak to přišlo. Aleš si (musím říci že špatně) odvodil identitu zakladatele stránky Nesnáším vozíčkáře a učinil dvě věci:
1. usoudil, že on stojí za vším tím zlem co se mu děje – což je totálně mimo
2. udělal bububu a vzpomněl si, že zná jistého policistu příjmením Tračník (doufám že budete mít jednou průser až se z toho poserete, pane Tračníku.) – což bylo ještě víc mimo, protože to celé byl fejk a dotyčný to pro smích ani nedokázal převyprávět.

Uvidíme, co se bude dít po téhle osudné reportáži. Jisté jen je, že jestli někoho zavřou, tak určitě ne hlavního viníka – kterým je Aleš paradoxně sám. On sám si svou pitoreskností kombinovanou s tvrdohlavostí (to že je blbec je omluvitelné, ale tak tvrdě bojující blbec musí být buď totální vůl, nebo totální masochista.) zapříčinil, že půlka facebooku z něj má srandu a druhá půlka se bojí že jim zabije psa.

Článek na stránkách TV NOVA: http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/vyzvy-k-tyrani-psu-se-mnozi-duchodce-za-ne-ale-pry-nemuze.html

Do třetice všeho bezcitného

Logo Sdružení bezcitných, cynických a zlých individuíStalo se, jak by řekla teta Miluna, mnógo, kurva, co jsem naposledy vypálil střelu. Předně, Sdružení bezcitných, cynických a zlých individuí bylo dvakrát smazáno. A nejpozději do dvou hodin nahrazeno náhradním.

První smazání nastalo 24. dubna. Přesněji někdy před tři čtvrtě na dvě odpoledne. Což je samozřejmě naprosto nepodstatná informace, stejně jako fakt, že poslední příspěvek tam měl Aleš Sofín, náš nejoblíbenější kriplborg.

Druhé smazání se odehrálo před pár dny, a to 2. srpna někdy večer. Všechno to čisté zlo zmizelo. Zase. A je jedno, že to bylo nahráno okamžitě a střelhbitě zase, i tak se dokonce i slušnější trollové uchylovali k vulgarismům.

První Sdružení drželo něco přes dva roky, to druhé něco přes dva měsíce. Mě osobně by zajímalo, jak dlouho přežije třetí generace Sdružení. Doufám však, že přežije alespoň o něco déle než Třetí říše.

Update ze 14. srpna

Včera večer bylo 3. sdružení vymazáno a společně s ním padlo i několik pravých profilů. Nevydrželo ani ty dva týdny. Tipuji že teď už mocným supreme masters dojde trpělivost a přijdou s nějakým naprosto skvělým a úžasným plánem na masivní ofenzivu, protože jestli ne, tak dávám čtvrté generaci SBCZI tak týden.

Update z 16. srpna, tentokrát formou screenshotu

Odpolední polemika nad dalším osudem SBCZI Takže pravděpodobně nečekejme žádný vývoj až někdy do koncertu SPM v Novém Kníně na začátku září.

Horní Uhry

Interpretace spojení slovenské a maďarské vlajkyTohoto tématu se dotýkala jedna stránka, a to Jsme pro připojení Slovenska k Maďarsku. (Spustila se tím vlna dalších stránek, jako třeba Jsme pro připojení Česka k Německu, Jsme pro připojení Moravy ke Slovensku, Jsme pro připojení Česka k Rakousku, Jsme pro připojení Slovenska k Velkorusku, …) Znovu se ukázalo, jak jsou Slováci a Slovenky na téma slovenskomaďarských vztahů hákliví. Tuším že ve špičce tam bylo zhruba 3000 „lajků“ a 6000 lidí o ní mluvilo. A to zejména Hornouhři, a to zejména ti hloupí z nich (rozumní zcela logicky dospěli k závěru, že je to provokace, jebali na to i na ovce a dál konzumovali brynzové halušky)

Stránka byla založena někdy v únoru (pokud byste věděli přesné danum, napište mi ho, prosím, do komentářů) , zrušena prvního dubna, takže většina trollů si nejdříve myslela, že se jedná o nějaký nepříliš vtipný apríl. Vedli ji Gabriel Strážný, Mirkolm/James Ex a Zoltán.

Slováci a Slovenky zde většinou neměli příliš obsáhlou slovní zásobu (Extrémně odstrašujícím příkladem byly v tomto ohledu výlevy slečny Rebeke Plex: „miro ty si tu zatial najvačší kokot aj s tým jebnutým děckom na tvojej prijebanej snobskej fotke ty kokot„), zato však hýřili opakujícími se argumenty (ve stylu „jsme svébytný národ a historicky k Maďarům nepatříme“), někdy, to ze strany těch slušnějších, před nimiž tímto smekám, se objevovaly studie na původ národa slovenského, že žil v Tatrách dlouho, a že by se vlastně měla připojit Morava ke Slovensku, protože si jsou etnicky podobnější Moravané a Slováci než Moravané a Češi. Jako příjemný bonus si též část Slováků myslela, že všechny ty troll účty (bylo jich tam asi dvacet a stačilo to na ubránění Helmova Žlebu více než dostatečně) patří jednomu jedinému člověku. A tak nějaký chytrák dokonce podal trestní oznámení na zakladatele stránky za hanobení národa. Hanebné. Jako kdyby nevěděli, že na území Čech je dělání si srandy ze Slováků legální.
Ale našlo se i pár (konkrétně dva) moudrých Hornouhrů, kteří se zastyděli za své vulgarismy oplývající soukmenovce, v důsledku čehož se jim dostalo lynčování od rozzuřeného davu vlastenců.

14. března 2012: reportáž o stránce Jsme pro připojení Slovenska k Maďarsku na televizi Joj. Reportáž byla ze stránek po měsíci stažena a nikdo to neuložil, takže máte smůlu.

16. března 2012: reportáž o stránce Jsme pro připojení Slovenska k Maďarsku na televizi Markíza. Odkaz na reportáž je uveden na konci článku.

Jen tak mimochodem, stránku „Jsme pro připojení Česka k Německu“, která je uvedena ve výše zmíněné reportáži, založili též Češi.

Jsme pro připojení Slovenska k Maďarsku bylo tedy zrušeno prvního dubna. A hned o tom poreferovali na Topky.cz. Samozřejmě, že byla okamžitě založena stránka náhradní, ale bývalá sláva se tomuto tématu asi nevrátí a Gabriel s Mirkolmem mají s těmito jmény profilu utrum.

Co nám tato kauza ukázala?

  1. Že naši východní bratia jsou i po téměř sto letech dosti hákliví na společnou historii s Maďarskem
  2. Jako obvykle, na Jójke a Markíze nepochopili vtip
  3. Hloupé ovce jsou všude, tím spíš v Tatrách.

Odkazy:

http://tvnoviny.sk/sekcia/spravy/zaujimavosti/cesi-nas-chcu-pripojit-k-madarsku-zatial-len-na-facebooku.html – reportáž TV Markíza

http://www.topky.sk/cl/100278/1305542/Facebook-zasiahol–Kontroverznu-protislovensku-stranku-zablokoval- zpráva o zrušení stránky

O skrytých troll skupinách

Známé české troll skupiny vážící se k elitě nebo k elitářům jsou dvě – nazývejme je Psožravci sobě a Proletáři všech zemí, vyližme si prdele.

Obě jsou skryté, tj. pokud v nich nejste, tak je nevidíte a pokud je nevidíte, pak je nenahlásíte.
Psožravci sobě je skupina shromážděná kolem nedávno zesnulé stránky (na článku se již pracuje) Rádi jíme psy. Většina členů vysokoškoláci, vedení mimo jiné i líbeznou transsexuálem Emily Howard (budiž té sérii profilů země lehká). Skupinový chat, pokud ho čirou náhodou někdo zapne, obsahuje zejména bezvýznamný spam, který se dříve nebo později zvrhne v zuřivé předhánění se členů o to, kdo zná více hlášek z toho či onoho filmu. Samozřejmostí je vyhrožování dámskému osazenstvu znásilněním. Plánují se zde nové stránky, diskutuje o starých a tu a tam se mihne odkaz na feťáka s uříznutým penisem ze stránek Roumenovo maso. Prostě je tam sranda level: krematorium na kopci.

Proletáři všech zemí jsou tím, co se nejlépe vystihne pojmem bahno. Bahno jsou rádobytrollové, užívající nadmíru vulgarismů, nadávek, fekálního a genitálního humoru a podobně, neboť by v poctivé ničbě neměli šanci. Stránky jimi stvořené nemají většinou ani valného úspěchu, ani dlouhého trvání. Tomuto druhu slouží chatovací okno v pořádání náletů na fotografie či statusy pod jinými stránkami a skupinami, drbání jiných trollů (a to rozhodně ne na zádech) a opět vyhrožování ostatnímu osazenstvu znásilněním, s tím rozdílem, že pohlaví terče nehraje roli. Průměrný mentální věk členů se pohybuje okolo 14 až 17 let. To oni stojí například za stránkou Obludárium doktora Mengeleho, kde shromažďují fotografie vcelku normálních lidí a baví se počtem těch kteří je chtějí hlásit policii za kyberšikanu.

Nejedná se o kdovíjak dělené frakce, neboť několik trollů je v obou skupinách. Častý je též model trolla co není ani v jedné z nich, ačkoliv ví o jejich existenci. Psožrouti se též chodí někdy na Proletářích „nakrmit“, když sluníčkáři v ledničce došli. Máme je rádi, ty naše blbečky.

update ze dne 10.4.

tímto se omlouvám pánům a dámám ze skupiny Proletáři všech zemí za uvedení nepravdivých informací. (je zajímavé, že na Psožeroutech to nespustilo takový rozruch, nebo se alespoň zachovali profesionálně, každopádně jim touto formou děkuji)

  • 14-17 let není jejich nejobvyklejší fyzický věk, dle ankety která tam byla krátce vyvěšena je to 17-23.  Věta „průměrný věk členů se pohybuje okolo 14 až 17 let“ byla tak změnena na „průměrný mentální věk členů se pohybuje okolo 14 až 17 let“.
  • v záchvatu paranoi zjevně vytvořili novou tajnou skupinu kam smí jen ti prověření. Jsem si tím jist, bohužel stopy po vytvoření této skupiny byly v té staré zničeny a já jsem si nestihl udělat screenshot.
  • k nejčastěji projednávaným tématům na Proletářích se přidalo i téma možnosti špionáže skupiny někým nezvaným a způsobu nalezení té krysy. Nejsem krysa, jsem AK-47.